Tak jak je to tedy vlastně s tím souběhem

Ústavní soud před několika dny významně promluvil do dlouholeté, a zdá se, že nekončící, polemiky o tom, zda je přípustné, aby vztah mezi obchodní korporací a jejím jednatelem či členem představenstva byl založen pracovní smlouvou.

Připomínám, že nejvýznamnějším představitelem názoru o nepřípustnosti tzv. souběhu pracovního poměru s výkonem funkce člena statutárního orgánu je Nejvyšší soud ČR a jeho víceméně konstantní rozhodovací praxe. Po krátkém intermezzu v letech 20012 a 2013, kdy byl souběh explicitně připuštěn a regulován speciálním ustanoveními §66d obchodního zákoníku, se jak se doposud zdálo, vše vrátilo do starých kolejí na počátku roku 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník, který zrušil celý obchodní zákoník.

Konkrétní spor, jehož se týká nový nález Ústavního soudu I. ÚS 190/15, se týkalo posuzování platnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi akciovou společností a předsedou jejího představenstva. Ústavní soud se jednoznačně vyslovil ve prospěch platnosti pracovní smlouvy, když shledal mimo jiné porušení ústavního práva jednat svobodně v mezích zákona.

Za nejzajímavější (a potencionálně nejkontroverznější) část zářijového ústavního nálezu považuji jeho pracovněprávní část, v níž Ústavní soud dospěl k přelomovému závěru týkajícímu se zákoníku práce a jeho "jednostranné kogentnosti". Podle tohoto závěru není vyloučeno, aby působnost zákoníku práce byla mezi smluvními stranami sjednána i v případech, kdy v daném smluvním vztahu nejde o výkon závislé práce.

Nedomnívám se, že nový nález Ústavního soudu znamená tečku za celým sporem o souběh a jeho platnost. Na tahu je teď Nejvyšší soud.