Absurdita roku

Jsou zákony, jejichž smysluplnost před klienty nedokáži ani při sebelepší vůli obhájit. V končícím roce 2018 je pro mne v tomto směru jasnou jedničkou zavedení povinné evidence skutečných majitelů právnických osob.

Vysvětlit jedinému vlastníku (a jednateli) společnosti s ručením omezeným, který je dlouhá léta evidován ve veřejném obchodním rejstříku, důvody, pro které se musí nově zaevidovat rovněž jako skutečný majitel své firmy, je skutečně nadlidský úkol. Neméně obtížné je rozumně odůvodnit evidenci členů představenstva bytového družstva, společenství vlastníků jednotek nebo státem vlastněné právnické osoby jako skutečných vlastníků těchto entit.

Pokud smyslem zákona je identifikovat a evidovat osoby ovládající subjekty s nečitelnou vlastnickou strukturou, podle mých zkušeností se ve většině případů míjí účinkem. Statutární orgán právnické osoby, který je nositelem povinnosti identifikovat a evidovat skutečného vlastníka, má fakticky i právně omezené možnosti, jak ultimátního vlastníka zjistit. Zejména tehdy, pokud je právnická osoba ovládána ze zahraničí. Po členech statutárních orgánů nelze spravedlivě požadovat (a nemají k tomu ani oprávnění), aby při zjišťování skutečného majitele pátrali nad rámec údajů ve veřejně přístupných zdrojích, tedy českém a zahraničních obchodních rejstřících. U většiny obchodních společností se zahraničním vlastníkem tak nezbývá než evidovat jako skutečného vlastníka členy jeho statutárního orgánu.

S ohledem na výše uvedené je otázkou, jaká je vypovídací hodnota evidence skutečných majitelů. Jak uvedl na závěr mého vysvětlování jeden z mých klientů: Je to jen taková evidence pro evidenci, zákon pro zákon. Nesmyslná administrativní Zátěž bez efektu. Pro mne jednoznačně největší legislativní absurdita končícího roku.

Dodržovat se ale musí i absurdní zákony. Právnické osoby, které stihnou podat návrh na evidenci skutečného majitele do konce roku 2018, nemusí platit správní poplatek.