Nulová tolerance pozdního placení soudních poplatků

01.11.2017

Koncem září nabyla účinnosti nenápadná, ale poměrně významná změna procesně-právních norem, která by si měla vynutit větší disciplínu žalobců. Do nynějška znamenalo marné uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku pouze dočasnou překážku v cestě za spravedlností, a to díky možnosti obnovit řízení zastaveného z důvodu včasného nezaplacení soudního poplatku jeho dodatečným zaplacením v době do nabytí právní moci příslušného usnesení soudu o zastavení řízení. Zákon o soudních poplatcích s touto možností po aktuální novele nepočítá a namísto tohoto relativně benevolentního způsobu, kdy usnesení o zastavení řízení slouží spíše jako poslední upomínka placení, spojuje s tímto aktem soudu okamžitý nezvratitelný následek marného uplynutí lhůty pro zaplacení.

Lhůta sama doznala rovněž významných změn. Soud lhůtu určí v délce alespoň 15 dní, pouze ve výjimečných případech může být kratší. Zákon ovšem tyto výjimečné případy nijak dále nerozvádí a bude tedy na soudech, aby ve své rozhodovací praxi vymezily důvody pro mimořádné zkrácení standardní lhůty. Vzhledem k uvedenému nezvratitelnému důsledku marného uplynutí lhůty by soud měl její případné zkrácení vždy dostatečně odůvodnit.

Soudní poplatek lze považovat za řádně zaplacený, pokud ho má příslušný soud ve své dispozici v poslední den lhůty. Z tohoto důvodu je potřeba věnovat běhu lhůty obzvláštní pozornost, aby nedošlo k situaci, kdy žalobce provede platbu ještě ve lhůtě, ale ta stejně marně uplyne před dokončením převodu. I v takovém případě soud musí řízení zastavit.

Soudní poplatky se v českém právu vyskytují již od závěru 19. století a jako takové mají své pevné místo v našem právním prostředí. Větší důraz na jejich včasné placení považuji za rozumný a odůvodněný krok, který je v naprostém souladu se zásadou, podle které právo svědčí bdělým.